Kapna v.2007

Mohlo mě to trknout už tenkrát v té olbřímí frontě před Vodovou. Ale došlo mi to až dneska u pultu s předprodejem, kde mi slečna řekla, že je koncert na Flédě vyprodán a na místě bude v prodeji padesát lísktů. Tata Bojs jsou velcí. Skoro až stadiónoví. Mám je rád a přeju jim to, fakt, jen nemám rád narvané haly a lístky většinou kupuju na poslední chvíli, tak se asi nebudeme vídat až tak často…

Jasně, vím to, je to velkohubé jaxviňa – skoro nikam nechodím a když, tak je to většinou v Brně. Takže jsem se ale vážně letos jinde tak nepobavil jako na letošní Mezipárty. Co za to mohlo?

• Čoko Voko: když nepočítám kousíček, co jsem viděl, když byl kdysi v Brně Xavi, bylo to vlastně první vystoupení, na kterém jsem byl. Ty holky mám rád a každý to ví a podlě mě nemůžou mít při své hubatosti špatný koncert. Nebyl špatný ani v sobotu.
• Greatest Hits Collective: Tyhle kluky mám taky rád a taky to každý ví a jejich neohlášené vystoupení klasicky na barové stagei bylo jejich nejlepším, co jsem zažil. A zažil jsem jich dost. Nejlepší bylo, že ještě při „Breathe“ Lennyho Kravitze v remixu Chromeo jsem pořád němel potřebu se za mixpulty podívat, ale když začala „Video Killed the Radio Star“, bylo jasné, odkud vítr vane. Mezipaterní set měl neuvěřitelnou dynamiku, Tom, Robin a Paul to do lidí prali hlava nehlava, občas to proložili chvilkou na oddych a střídali jednu pecku za druhou. Mnozí štamgasti z Red Catu to sice povětšinou nepobírali a raději se přemísťovali do velkého sálu na Liquida (mimochodem – v okamžiku, kdy jsem nakouk' – retro plné známých písní, ale takové pomalé mi to přišlo), ale i někteří z nich nakonec zkusili okusit nepoznané.
• Peťa: kolegyně z rádia a můj protentokrátní doprovod. Výborně jsme zatrsali (doslova protancovaná noc – sedli jsme si až v rozjezdu – v pět ráno), pokecali a pohodnotili vzájemně své objevy…

A co výzva pro Meziparty 2009? No přece Jáma Ráma a jeho Mash-up Show! Co, pořadatelé? ;)

Jámovo sobotní hraní v Red Catu dopadlo nad očekávání dobře – krom Heleny, Aldy a Iva (děkuji jim všem za podporu) tancovali i lidé, kteří neznají ani Jámu Rámu, ani jeho historii a původ. Jistě, někteří zpruzení homošampónci těžce nesli, že Jáma jim prostě tu novou Madonnu nezahraje ani jednou, natož třikrát (běžný počet opakování skladby v podobných klubech), ale našli se i tací, kteří pochopili, zač je toho mash-up, a vzbudili tak v Jámovi potřebu publikum vzdělávat a vychovávat k toleranci (homopublikum pak obzvlášť ).

No a nebyl by to Jáma Ráma, aby se na takové akci nevytasil s novým mash-upem vlastní tvorby, takže:

Jiří Korn a Vilém Čok vs. Kylie Minogue – Karel nese asi Wow

Bavte se.

Fráze na úvod: Změna je život. A tak nejen že se osazenstvo „našeho“ bytu začíná drolit na samostatné jednotky, ještě to navíc přestane brzo být „náš“ byt.

Takže: kdybyste nááááááhodou někdo věděli o nějakém šikovném útulném a volném pokoji v Brně, dejte vědět. Bylo by super, kdyby v bytě bydlelo co nejmíň lidí a kdyby tam byl net a případně nějaká ta sanita…

'kuju.

Konečně! Po měsících usilovné práce provázené neustálým zkracováním doby vyčleněné spánku, po týdnech odmítání pozvání na pivo, kávu či kofolu a po mnoha dnech negativních odpovědí na otázku týkající se dalších zástupů na zlínské pobočce mého zaměstnavatele si můžu aspoň částečně oddychnout:

Zrodilo se první univerzitní a komunitní rádio v Česku – Rádio R!

Prozatím jen zkušebně, oficiální start je naplánován, až se podaří vychytat mouchy.

Co já s tím vším? To, co je zatím slyšet nejvíc – hudba. Vznešeně: hudební dramaturg. Jen i to má ještě své mouchy – krom toho, že by to měla být regulérně práce na plný úvazek a ne koníček (což ovšem z hlediska finančního zkrátka nebude), musím co nejdřív překonat stádium „Too Much of B-52's“ ( © Henry)… Pracuje se na tom. Na všem.

Uznávám, chodívám teď na byt spíš jen přespávat a některé věci se nehodí sdělovat esemeskou nebo mailem, a tak se nemůžu divit, že to, že se Velkopodnikatelovi (jak s Ivem familiérně říkáme Ondrovi a Pájové) odstěhovali, poznám tak, že narazím na prázdnou skříňku v koupelně.

Hlášení dne: Kapnaři už spolu nebydlí.

… 18. října, kolem půlnoci… spíš po, takže 19. října, Red Cat, Brno. Jáma Ráma Mash-up Show. Všichni čtenáři Kapny srdečně zváni!

http://myspace­.com/jamarama2

Neříkám, že bych byl nějaký extrémní a častý posluchač, ale toho chlapíka jsem měl vážně rád. Měl výborný projev, (na Vídeňáka) skvělou angličtinu (nebyl totiž Vídeňák) a super suchý smysl pro humor. Jsem ostuda, že jsem zjistil, jak se jmenuje, dva dny poté, co umřel. Jmenoval se Duncan Larkin, moderátor ranního vysílání FM4.

Další z pozvání, která se neodmítají. Můj nejvzdálenější a nejjižnější výlet. Prodloužený víkend v turecké Antalyi, 5–8. září.

A taky neuvěřitelný svátek obžerství to byl. Teda ne že bysme se pořád jen cpali, přece jen jsme měli zajištěnou „jen“ polopenzi, no ale když už se šlo na snídani nebo na večeři, tak to stálo za to (plus tedy ten úžasný oběd během sobotního výletu). Ale popořádku…

Akci pořádaly tři subjekty: Turkish Airlines, síť luxusních hotelů Gloria Hotels and Resorts a ještě jedna firma zajišťující v Česku golfové akce, na jejíž jméno si nevzpomenu. Nebylo to pro mě ani podstatné, protože i přes jistě lákavou možnost hrát golf v Antalyi jsem dal přednost včlenit se do skupinky, které jsem dal název „Leisure“ neboli „Volnočasová“. Zcela přirozeně do této skupiny patřili všichni prodejci a prodejkyně letenek, zatímco skupinu zvanou Golfisté tvořili manažeři a manažerky pozvaných firem.

Abysme poznali servis THY v plné kráse, letěli jsme tam v ekonomické třídě, zpátky v business. Ekonomická třída a Boeing mi neva, ale jen když sedím u okýnka a vedle sebe mám nějakou milou osobu, nejlépe tu nejmilejší. V pátek jsem seděl mezi dvěma vyžilejma chlapama, a užíval tedy aspoň první známky obžerství – občerstvení na palubě. Když už se voda do letadla zakazuje, řekl jsem si aspoň o dva kelímky džusu, ale stejně bych byl bývale radši, kdybych byl dostal půllitrovou petku do ruky. Odpadky, příbory a kousky krmě padající z prťavých stolečků (nevýhoda letadel) pak vystřídalo posezení v business salonku pro domácí lety v Istanbulu (bůhvíproč mají v Turecku pro tyto účely zkratku CIP ), kde jsme přestupovali. Mňam. Nacpal jsem se tak, že už jsem během následného večerního letu do Antalye jen odfukoval a velmi roztomilým stewardem podanou krmi uschoval na další den. Večer pak byl korunován seznámením se s velmi milou průvodkyní Arzu, přesunem do hotelu a nočním koupáním v moři, které, jak se zdá, není vTurecku tak obvyklé, jelikož kolemjdoucí asiplavčík na nás z mola něco povykoval (asi, přes vlny nebylo slyšet vůbec nic), pobíhal zmateně sem a tam a když jsme nereagovali, tak na nás aspoň posvítil baterkou. A pak odešel a my taky.

A propos, Antalya je známá jako místo s velmi vysokou mírou vlhkosti vzduchu. Antalyjského klimatu v domácích podmínkách docílíte tak, že se hermeticky zavřete do koupelny, čtvrt hodiny se sprchujete velmi horkou vodou a v koupelně pak trávíte celý zbytek dne. Sobotní prohlídka města tak byla pro suchozemského Středoevropana dosti vyčerpávající, v kombinaci s ostrým sluncem (v Antalyi je 300 dní v roce slunečno a 65 dní prší, v oblasti Černého moře je to jako ve Skotsku, tedy naopak) obzvlášť. Ovšem kdy se zase jeden podívá do Antalye, že? Takže opalovací krém do batohu, následně na obličej (nechápu, co je na natírání nosu tak komického, že náš řidič – přirozeně domorodec – dostával záchvaty smíchu ) a hurá do starověkého města Perge. V dávných dobách, když ještě město stálo v plné kráse, každý návštěvník po průchodu branou zamířil do lázní. Zde měl na výběr ze tří místonstí s různou teplotou vody a vzduchu (studená, teplá, sauna) a trávil zde klidně celé odpoledne. V těchto dobách lázně suplovaly hospodu coby místo socializace, což mi přirozeně přišlo velmi sympatické. Po návštěvě vodopádů a po dlouhém, příjemném a zároveň lehkém obědě zakončeném tureckou kávou na střední způsob ve vyhlášené antalyjské rybí restauraci naše „leisure“ skupina vyrazila na krátký okruh městem a pak do hotelu, kde si vyslechla od Golfistů pár ironických otázek na počet zakoupených koberců. Mimochodem, ta restaurace trůnila na útesu, na němž sedí celé město (nebo jinak – představte si město, poslední dům, příkrý sráz deset metrů dolů a moře), a když jsem se naklonil přes zbradlí, zahlédl jsem v útesu dveře, před dveřmi šňůru na prádlo a na šňůře košile. Zřejmě byt šéfkuchaře.

Slavnostní večeře za přítomnosti vedení sítě hotelů doplněná o nepříliš repre pád ze židle některého z podnapilých Golfistů byla vystřídána návštěvou místní plážové diskotéky, kde padlo několik mojit a kde jsme to ve finále zavírali.

Nebylo se lze čemu divit, že na druhý den Volnočasáci trávili u hotelového bazénu a u moře a flákali se a kecali a sbírali bronz a spláleniny od slunce. Před večeří se skupinka vydala do hotelových lázní, kde s úžasem hltala slova místního maséra, který každého z nás postupně vzal za ruku, přikázal zavřít oči, chvíli s námi vlál a pak vyzradil, jaké místo těla nás má trápit a že třeba kolegyně je tři měsíce bez partnera (a měl pravdu!) a další vály. Po večeři (po předlouhé a extrémně vydatné večeři) se pak Leisure skupina vydala na krátké taneční vystoupení v pětačtyřiceti minutách představující všechny možné společenské tance a hurá na kutě.

No a návrat do vlasti? V business třídě? Že se ptáte! Jako v bavlnce. Opravdu jsem si užíval, že zas jednou někdo obletuje mě: šampíčko, noviny, jedno papání, druhé papání, třetí… likér, horký ubrousek na ruce před jídlem i po něm, na trojsedačkách Boeingu jen dva se stolečkem uprostřed, chybělo jen foukat vanilkovej cukříček do prdýlky. A jako třešnička na dortu návštěva druhého CIP business salonku v Istanbulu, tentokráte toho pro mezinárodní lety. Tohle to převážilo i fakt, že jsme hotel opouštěli v šest ráno a že jsme na letišti chvíli zmateně pobíhali z koutu do koutu, než se přišlo na to, kde nás, businessmany, odbaví, a fakt, že při takovém typu výletu člověk místní kulturu pozná spíš jen z rychlíku.

Díky Aničce za přednostní nabídku, Lence za organizaci, všem, co se na tom podíleli, a všem z naší Leisure skupinky za zážitky.

Už to budou tři týdny, co (s víkendovými přestávkami) trčím ve Zlíně – ve městě, které je známé tím, že neexistuje způsob, jak se do něj dostat pohodlně. Zaměstnavatel koupil místo po jiné firmě a rozhodl se vykopat válečnou sekeru a vrhat ji proti veškeré konkurenci v městě. A já byl vyslán jako pěšák do přední linie.

OK, přeskočme dvoudenní zahřívací kolo z počátku srpna zahrnující i příšernou výpadovku přímo pod okny penzionu, v němž jsem nocoval. Taky jsem pak bojoval a o týden později – po týdenní pauze – jsem měl rezervaci v hotelu u centra: sedm minut do práce pěšky, tři minuty do potravin/kina­/čehokoliv čili Zlatého jablka – budovy, která je známá tím, že aby zůstala uspokojena srdce památkářů, vydlabaly se historické domy jako nory a do nich se vsadil komplex toho všeho.

Je zvláštní, jak člověk začne srůstat s prostředím, v němž se octnul. Izolovaný. Osamocený. A přesto pozorující. Figurky. To mě upoutalo nejvíc. Třeba ten zakrslý bezkrký upoceně vyhlížející tlouštík pohybující se snad čtyřiadvacet hodin v hotelu či jeho bezprostřední blízkosti s takovou suverenitou, že nasazuje do hlavy červa – je to neustálý host hotelu, známý recepčních, štamgast z přilehlých hospod nebo přímo majitel některého ze zmíněných zařízení?

Zlín má taky svůj buzinec neboli gay & friendly bar. Říká se mu Ego a oproti brněnským podnikům se v něm konají i akce typu nu-rave party, na což jsem teda fakt valil bulvy (jak by brněnští neustále-po-toleranci-volající šampónci reagovali, kdyby se jim řeklo: „Dnes Helenka nebude, dnes budou Justice!“?). Každý večer se tam schází všech pět zlínských homosexuálů. A za barem Martin. Fanoušek Karla Gotta na život a na smrt. Ze svých úspor každý večer nakrmí juke-box a společně se svým idolem přednese některý z válů typu „Izabela“ nebo „Stokrát vrátím čas“ nebo jak se to všechno jmenuje. Během své produkce se spolehlivě drží asi čtvrt tónu pod Kájou (Martin se zúčastnil i X-Factoru, neprošel však přes první hradbu), což ovšem nikomu z přítomných nevadí. Tleskají a děkují a Martin děkuje za to, že tleskají a děkují. Ale má to svoje kouzlo a svou atmošku každodenních rituálů a takového toho vzájemného pochopení a souznění.

A pak je tu Ed. Ed, se kterým jsem zažil svůj vůbec nejhorší pracovní den života. Ed, který kupuje letenky jako dvojitýho meka u MacDandyho (taková ta představa „Já bych chtěl dvě letenky do New Yorku,“ letenkář/ka se otočí a houkne dozadu: „Maruško, dvakrát New York!“ a z boxu vypadnou obálky). Ed, který nemá telefon ani e-mail, ale má právníka, který nám to může natřít (psychical damages" či co), protože když platí letenky cash a pak je ruší, není přece nic složitého na tom dostat peníze okamžitě cash zpátky („Jančo, pánovi New York nechtná, vrať mu peníze, ju?“ – „Jasnačka, no problemo!“). Ed, který má na všechno málo času, Ed, který dnes konečě po dvou změnách letenky odletěl do New Yorku, Ed, který má všechno na háku, Ed, který mě přes všechny ty nervy hodně naučil. A za to jsem mu stejně vděčný.

Kam se na něj hrabou Ondra s Janou trnoucí hrůzou, že budou muset trčet na Aljašce až do října, protože se dlouhé dva týdny zdálo, že neexistuje síla, která by v rezervaci po firmě, kterou teď převzala jiná firma, mohla provést změnu letenky na konec srpna.

Uf! Zítra konečně do Brna! Zlín je dosti díra. Jsou v ní sice i moc moc hezcí jedinci, zvláště mezi číšnictvem, ale stejně díra.